Zvláštní slovenský samorost Richard Zajac a parta jeho kamarádů před časem vychrlila další sbírku svých melancholických apokalyptických popěvků. Skutečně popěvků, protože Richard se jal jaksi používat svůj hlas poněkud barvitěji, a tak se z jeho nakřáplého chrapláku stal zpívající nakřáplý chraplák, v řídkých momentech dokonce i nechraplák. Kromě toho zde opět najdete Richardovu něžnou sekundantku Slávku, jež se snaží jeho depresivní popěvky poněkud zjemňovat.
Stejně jako na minulé desce se zde potkáte s klávesami, monotónně a naneštěstí nepříliš energicky se plazícími kytarami a v neposlední řadě s foukací harmonikou bluesmana Ericha, jež svým tklivým tahavým „velrybím pláčem“ alespoň občas oživuje dekadentní pustinu, kterou hudba Morgain rozestře ve vaší mysli po delším než desetiminutovém poslechu. Všemu samozřejmě v pozadí fatalisticky pravidelně odkrajuje zlomky času již tradiční kamarád Yamaha. Ba ba, téměř padesát minut morgainovských melodií, které snad až příliš často dostávají do velmi podobných poloh a rytmů, až na malé výjimky nic, co byste od Morgain již neznali. Po dvou MC a dvou CD vás na svém třetím kotoučku Morgain těžko překvapí něčím víc, než jen dobrým zvukem. Chrr... chrr... pardon. Omlouvám se. Už rozumím tomu, proč Morgain nazývají svou hudbu hypnotic doom. Nepopírám jistou originalitu slovenského kvinteta, ale tady se jedná o něco trochu jiného, než je např. programový minimalismus Gardens Of Gehenna. Pomalu se táhnoucí melodie a po chvíli do monotónnosti zabíhající unylé frázování je sice dozajista odrazem Richardova duševního rozpoložení, ale poslouchat to tři čtvrtě hodiny v bdělém stavu nelze, alespoň mně to nejde. Obávám se, že protože výraznějších rytmických předělů a signifikantních motivů na „veršících z lesa nudy“ /i tak se dá totiž titul alba překládat/ není, pokud se nechcete nechat ukolébat do stavu pasivní letargie, neposlouchejte Morgain. Jsou-li však vaše tužby opačné, něch sa páčí... Pocit zmaru, brzkého konce světa, chladné smrti a letargie daleko od objetí slavné matky církve – toť nosné motivy světa Richarda Zajace. Chrr... chrr... pardon. Skutečně velmi pěkně zpracované depresivní výpovědi jako I Can Ask The Stars nebo Abandoned shazují obsahově poněkud ploché popěvky typu Return Of Lucifer... Docela zbytečně navíc jejich přednes kazí leckde odfláklá anglická výslovnost obou zpěváků, což je u melodického a díky své pomalosti i velmi čitelného vokálu obzvášť patrné. Chrr... chrr... chrrrrrr...